Eleonora Jeřábková (řeč koncertní)

Vážené dámy a pánové,

velice mne těší, že vás mohu přivítat na tomto koncertě a současně se omlouvám, že nyní ruším krásné tóny Morizovy hudby, ráda bych vám ovšem řekla pár slov k jeho osobnosti.

Moriz von Ebner-Eschenbach se narodil v roce 1815 ve Vídni a již okolnosti, za kterých přišel na svět, byly velmi složité. Jeho matka rozená Dubská (Dubští byli v té době velmi váženou šlechtickou rodinou českého původu) byla zasnoubena s Nikolaiem von Ebner-Eschenbachem, ten však zahynul v roce 1809 v bitvě u Aspernu. Jeho otec svobodný pán Wenzel von Ebner-Eschenbach převzal záhy roli svého syna a oženil se s mnohem mladší Helenou. To byl také důvod, proč malý Moriz ztrácí v tak mladém věku svého tehdy již letitého otce.

Život vdovy nebyl jednoduchý a tak také částečně převzal roli vychovatele a živitele její bratr hrabě František Dubský. Malá rodinka žila v jeho bytě ve Vídni, léto trávili na zámku v Zdislavicích na Moravě. Jméno tohoto místa je dnes všem známé jako místo, v kterém prožívala své letní měsíce Marie von Ebner-Eschebach, a kde je také se svým mužem pohřbena v rodinné hrobce, kterou navrhl a nechal postavit právě on. Ale to jsme učinili veliký skok v životě muže všestranně nadaného a velmi tvořivého, vraťme se ještě o pár let nazpět.

Matka Helena neměla dobré zkušenosti s vojenským životem mužů její rodiny, a proto také trvala na tom, aby byl její syn vychováván a vzděláván na civilních školách. Malý Moriz začíná tedy navštěvovat Theresianum, kde ovšem dlouho nesetrvá, neboť touží podobně jako ostatní chlapci s z rodiny Dubských, v které vyrůstal, byl vychováván a která ho nejvíce ovlivnila v jeho životním stylu, navštěvovat školu vojenskou. Zlomil tedy vůli své matky a nastoupil na vojenskou akademii ve Vídni, tam také setrvá i dále jako profesor fyziky a chemie a také jako vynálezce. Vynikne v problematice zapalování min, osvětlování pevností při nočním obléhání a podobně.

V roce 1848 se ožení se svou o patnáct let mladší sestřenicí Marií Dubskou – nám dnes známou spisovatelkou Marií von Ebner-Eschenbach. Manželství prochází mnohými nástrahami. To, co oba zpočátku spojovalo – zájem o literaturu a láska k divadlu – je později skoro rozloučí. Marie psala na počátku své literární kariéry především divadelní hry, neúspěšně, narazila na ostrou kritiku, což se tehdy velmi úspěšnému vědci nezamlouvalo.  Marie zůstala přes všechny nesnáze u psaní, Morizovi však nebylo souzeno pokračovat ve vojenské kariéře. Jeho aktivní a kritický přístup vůči vojenskému prostředí tehdejší monarchie, založený na zdravém lidském rozumu, byl ovšem ošidný. Článek plný konkrétních připomínek a návodů ke zlepšení, zaslaný nejprve pouze nejbližším přátelům k posouzení, se mu stal osudným. Moriz byl v roce 1874  nejprve povýšen do šarže polního maršálka a současně také hned penzionován. Nejvíce ho snad ranilo, že se tyto okolnosti dozvídá nejprve z tisku.

Jeho široký rozhled a nejrůznější zájmy, jeho moudrá žena a celé jeho rodinné prostředí, v němž žil, mu nedovolilo upadnout do zoufalství či letargie. Nadhled mu přinesou nejprve cesty, z nichž je snad nejdelší jeho putování do Persie za švagrem hrabětem Viktorem Dubským, který zde byl činný jako rakouský velvyslanec. (Velmi krásný popis této cesty se nachází v knize Erinnerungen des k. k. Feldmarschall-Lieutnants, která jediná obsahuje část Morizových vzpomínek.)

V roce 1891 začíná Moriz psát své Paměti, vydá se zde po stopách rodiny Ebnerů, jejíž evangelická větev zůstává v Norimberku a katolická odchází do Čech a na Moravu, přesněji, sídlí v Hustopečích. Pokouší se ovšem též o literaturu a v roce 1897 vydává dvě povídky pod názvem Zwei Wiener Geschichten.

Svých posledních deset let života věnuje také hudbě, vrací se k ní jako ke své dávné lásce, píše: „Hudba byla můj celý život, moje dobrá přítelkyně.“ A z jeho pamětí se také dozvídáme, že hudba hrála velkou roli i v životě jeho dávných předků. Na straně osm, tedy hned na začátku, kde se Moriz zabývá rodinou Ebnerů, můžeme číst: „ Árie jeho císařské milosti Ferdinanda III., třicet šestkrát pozměňována, složená pro klavír a věnována výše zmíněné císařské milosti Wolfgangem Ebnerem, císařským komorním varhaníkem.“ Moriz von Ebner píše dál: „ Árie vyšla v Praze roku 1648 tiskem, a jak se praví v úvodu, byly to první tištěné variace, neboť Händl a Sebastian Bach se narodili teprve v roce 1685.“

Nadání jako rodinné dědictví mu napomohlo vést plodný život až do jeho konce. Jiné rodinné dědictví ho ovšem sužovalo velice – Moriz von Ebner trpěl oční chorobou, byl několikrát operován a většinu věcí na závěr svého života pouze diktoval. Zemřel v roce 1898.

Obklopen nadanými ženami psal valčíky a písně mimo jiné na texty své ženy a své neteře Sofie Waldburg-Syrgenstein. Zde mi dovolte malé odbočení k Sofii.

Sofie von Waldburg-Syrgenstein byla nejstarší dcerou knížete Eberhardta II. von Waldburg-Zeil-Wurzach a hraběnky Julie Dubské. Obě její manželství zůstávají bez potomků. Silně ovlivněna svou tetou Marií von Ebner-Eschenbach psala básně, které vyšly v několika sbírkách. Nejznámější je kniha s titulem Erschautes und Erdachtes, která vyšla v roce 1904.

Úzký vztah ke strýci Morizovi prozrazuje její neúspěšný boj o vydání jeho pamětí.

Sešity s hudbou Morize von Ebnera-Eschenbacha tištěné či psané rukou jsou uchovány na zámku v Lysicích na Moravě. A když nyní nasloucháme jeho hudbě, můžeme si představit velkou, tmavě modrou slohu, na níž je zlatě napsáno Moriz Ebner, „Walzer“ a uvnitř ozdobným písmem: „ Komponováno a věnováno svým hudebním neteřím Sofii Waldburg-Syrgenstein, Xavi Attems-Waldburg, Mizzi, Fraenzi, Eli Waldburg, Else Dubské-Kinské, Marianně Kinské, Marii Kinské-Dubské, Heleně Dubské – od strýce Morize Ebnera.

Děkuji za pozornost a přeji příjemný poslech.

Comments are closed.