Jiří Munzar (řeč koncertní)

Vážené dámy a pánové,

Češi a Němci žili po dlouhá století společně na území Čech a  Moravy, jejich soužití je spojeno také s mnohaletou tradicí německy psané literatury v těchto oblastech. Světového uznání dosáhla tato literatura v 19. a 20. století, nejprve v osobnosti Adalberta Stiftera, či později jmény, jako je Rainer Maria Rilke, Franz Kafka či Franz Werfel. O něco dříve, v době předcházející těmto výše zmiňovaným pražským velikánům, na konci 19. století, se objevují v tehdejší rakouské literatuře tři jména výrazných autorů, kteří byli nějakým způsobem spojeni s Moravou, buď se na Moravě narodili, nebo zde žili, či o ní psali.

Jednalo se o vídeňského novelistu a básníka Ferdinanda von Saar, romanopisce a dramatika Jakoba Julia Davida a o Marii von Ebner-Eschenbach, rozenou hraběnku Dubskou, která je z oněch tří jmenovaných bezesporu nejvýznamnější autorkou.

Marie von Ebner-Eschenbach pochází ze staré moravské rodiny Dubských, narodila se 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže. Přestože se  v této rodině hovořilo především německy, nacházely se mezi lidmi, kteří její život výrazně ovlivnily, také dvě české služebné, které později zvěčnila v autobiografii. Z malé Marie, která jako dítě rozuměla česky, se ovšem česká spisovatelka nestala. Po prvních literárních pokusech ve francouzském jazyce si zvolila němčinu jako řeč svých uměleckých děl.

Od dětství střídala s rodinou pobyty ve Zdislavicích a ve Vídni, kde patřily k jejím největším zálibám návštěvy divadla, především Burgtheatru.

1848 se provdala za svého bratrance Morize von Ebner-Eschenbacha, jehož matka Helena byla sestrou Mariina otce. Od roku 1863 žila většinou ve Vídni, zde se také stýkala s tehdy nejznámějšími rakouskými literáty (Grillparzerem, Halmem, Laubem a dalšími), přátelila se soudobými spisovatelkami (Betty Paoli, Louise von François a Enricou Handel-Mazzetti) a četla tvorbu Ibsenovu, Hauptmannovu či Shawovu.

Po delším počátečním neúspěchu dosáhla Marie von Ebener-Eschenbach za své romány a povídky nakonec všeobecného uznání a úcty. 1898 získala nejvyšší rakouský civilní řád, čestný kříž za umění a literaturu, a v roce 1900 se stala první promovanou čestnou doktorkou Vídeňské univerzity.

12. března 1916, ve stejném roce jako císař František Josef I., zemřela ve Vídni a je pohřbena v rodinné hrobce, kterou navrhl a postavil její muž Moriz ve Zdislavicích.

Životní podmínky, v kterých Marie von Ebner-Eschenbach žila, jí umožňovaly poznat nejrůznější prostředí, čehož samozřejmě využila ve svém díle, které se tudíž tematicky  neomezuje pouze na určitou část či určitou skupinu společnosti. V neposlední řadě hrály roli také osobní záliby hraběnky, zde sehrál prvořadou roli také její zájem o hodinky a hodinářství.

Do nejvyšších kruhů rakouské armády byla Marie von Ebner-Eschenbach uvedena svým manželem, o kterém dnes bude ještě podrobněji hovořit paní dr. Eleonora Jeřábková.

Nyní se konečně dostáváme k literárnímu dílu Marie von Ebner-Eschenbach. Její literární dráha začíná, jak již bylo zmíněno, verši psanými ve francouzském jazyce, její budoucí muž a bratranec Moriz ji však přiměl k psaní veršů v německém jazyce, jednalo se především o mladistvé pokusy. Pod vlivem častých návštěv vídeňského Burgtheatru začala psát divadelní hry. Friedrich Schiller byl jejím prvním idolem a příkladem. Následovala celá řada divadelních her, především s historickou tematikou, jako je „Marie Stuart in Schottland“, které byly uváděny na nejrůznějších scénách, většinou však bez většího úspěchu.

Proto se v sedmdesátých letech začíná spisovatelka stále více zaměřovat na prózu, která byla postupně přijímána velmi kladně. Konečně se našla. První sbírka jejich povídek vychází v roce 1875 a brzy následovaly další.

Žánrově můžeme její prozaické dílo označit jako povídky, novely a romány, často je však jednoznačné zařazení obtížné.

Nejslavnějšími se staly její romány „Božena“ a „Obecní dítě“. Hrdinkou první knihy je obětavá česká služebná Božena.

Druhý román „Obecní dítě“ můžeme zařadit žánrově mezi vývojové nebo výchovné romány. Vypráví o vývoji a zrání venkovského chlapce Pavla Holuba, který se vlastními silami vypracuje z nejnižší společenské skupiny vzhůru.

Prozaické dílo Marie von Ebner-Eschenbach je značně obsáhlé. Široké je také jeho rozpětí: od zámeckých pánů a dam až k obyvatelům vesnice, od nejvyšší vídeňské společnosti až po střední stav. Kromě Vídně a Moravy volila též jiné země, jako například Polsko či Maďarsko.

Často bývají hlavními postavami ženy – v krátké povídce „Er lässt die Hand küssen“ nebo „Der Muff“ a v mnoha dalších.

Paní hraběnka ovšem neměla úspěch pouze s tragickými příběhy. Často se projevovala humorně a ironicky, jako je tomu například v novele „Die Freiherren  von Gemperlein“. Další tematickou oblast tvoří svět zvířat, jako je tomu například v povídce „Krambambuli“, která byla dokonce dvakrát zfilmována.

Samostatnou kapitolu tvoří vzpomínky a memoáry a to především v knize „Meine Kinderjahre“ a „Meine Erinnerungen an Grillparzer“. Zvláštní část jejího díla pak představují aforismy.

Žánrovou bohatost díla potvrzuje také celá řada pohádek, bajek, podobenství, veršovaných povídek, esejů (k nejznámějším patří popis její sbírky hodinek spojený s úvahami o vývoji hodinek a sběratelskou činností).

Ve svém díle vychází Marie von Ebner-Eschenbach především z etických principů a mnohá díla mají vysloveně didaktickou a moralistní tendenci. Tím navazuje obzvláště na tradici rakouského osvícenství (kontakt s Grillparzerem pro ni měl obrovský význam), přičemž ji velmi ovlivnila ruská literatura, především Turgeněv a jeho „Lovcovy zápisky“. S Turgeněvem si dlouhou dobu dopisovala. Svou snahou vychovávat svými úvahami čtenáře připomíná spíše však Lva Nikolajeviče Tolstoje.

Přes veškeré vychovatelské a pedagogické momenty je Ebner-Eschenbach rozenou spisovatelkou a většina jejích děl obsahuje čistě uměleckou hodnotu. Její novely bývají právem přiřazovány k vrcholům tehdy psané německé literatury.

Zbývá ještě jeden význačný bod a tím je vztah Marie von Ebner-Eschenbach k Moravě. Morava je jevištěm mnohých jejích děl, český element v nich nehraje jen výhradně malou roli. Na první pohled si všímáme českých jmen literárních postav – Božena, Vaněk, Růžena…V textech nalezneme také české fragmenty či poznámky typu: „Rozhovor byl veden česky.“

Vztah Marie von Ebner-Eschenbach k její rodné zemi dokumentují nejlépe a nejkonkrétněji její autobiografické práce, korespondence a především deníky.

Na závěr budiž řečeno; ze všeho, co zde bylo naznačeno, jasně vyplývá, že Marie von Ebner-Eschenbach patří k oněm velkým postavám minulosti, které v mnohých bodech spojují Moravu a Rakousko dodnes.

Comments are closed.