Zdravice rakouského velvyslance Ferdinanda Trauttmansdorffa

Vážené dámy, vážení pánové,
milí účastníci oslav 180. výročí Marie von Ebner-Eschenbachové!

Kdo z mé generace by nečetl tklivá, srdce se dotýkající vyprávění Marie von Ebner-Eschenbachové. Jako v malém chlapci ve mně zanechalo například vyprávění „Fenka špicla“ nesmazatelný dojem. První co mě tehdy napadlo bylo, že velkou „rakouskou“ spisovatelku si přivlastnilo Rakousko, ačkoliv žila na – pro mě tehdy neznámé a takřka nepřístupné – Moravě. Kromě toho mě tehdy udivilo, že mohla v republikánském Rakousku nosit nějaká spisovatelka před jménem to své „von“. A sice poté, co nám vtloukali do hlavy, že již žádné šlechtické tituly a žádní „vonové“ neexistují – s výjimkou uměleckých jmen jako byl „Herbert von Karajan“.
To třetí, co se mi stalo nápadným bylo, že se zde jedná o ženu – o jednu z mála žen, které jsme se v oněch časech mezi spisovateli a autory směli učit uctívat.
Dnešní program ukazuje, že právě na šlechtických sídlech na sklonku monarchie to byly z velké části ženy, kdo na vlastním životě předváděl, jak se kultura a modernita praktikují – i když se tak dělo většinou mimo dohled veřejnosti. Přesto se u hodnot, které tehdy vznikaly – pokud se z nich dosud něco zachovalo – jedná o poklady, které je ještě nutno vykopat a chránit.
Proto je zapotřebí na těchto místech realizovanou iniciativu, oslavit přímo v jejím domově na zámku Lysice – kde obklopena okruhem pro umění zapálených osob tvořila – výročí narození této velké a skrze tvorbu věčně mladé ženy, s nadšením přivítat. Jako rakouskému velvyslanci v České republice mi bylo umožněno propojení našich národů – propojení, jehož tradice sahá již mnoho stovek let dozadu a ke kterému se nyní v Evropě našla odvaha, učinit k němu nový, společný začátek – napomáhat a symbolizovat. Každá příležitost uvědomit si společné dědictví, je pro tyhle snahy velkou podporou. Jedná se o společné dědictví, na které si jednotlivě nemůže žádný činit nárok – ani Rakousko, ani Čechy, ani Morava ne. Avšak nám všem je dovoleno toto společné dědictví – každý za sebe a všichni společně nárokovat.
Proto patří všem inicátorům tohoto večera i všem zúčastněným umělcům a všem, kteří se na oslavě podílejí, obrovská pochvala a velký dík i od těch, kteří – jako já – nemohou dnes být u toho.
Se srdečnými pozdravy

Ferdinand Trauttmansdorff, rakouský velvyslanec
Překlad: Ladislav Plch

Fenomén Eschenbach

Někdy někde se zastavit a strávit tam určitou dobu – tomu se anglicky říká „temporary stay“. Týká se to nás, stejně jako věcí daných a pomíjivých. Přestože i věci dané často nakonec pominou, zanechávají po sobě pro příští časy svou jedinečnost. Uvědomil jsem si to v knihovně Marie von Ebner-Eschenbach na zámku v Lysicích. Představil jsem si tam obraz, jenž je definován časem (tempus) a místem (locus). Obraz, v němž se časoprostorové linie prolínají s původní myšlenkou – rukopisem, a tahem štětce, nánosem barvy současnosti. Vznikne nový záznam na zakladě starého, záznam záznamu – časoprostorový sendvič – záznam, v němž se na chvíli čas stane bezčasem. Jde jen o to na jakou chvíli…
Minulý týden jsem jel vlakem, resp. byl jsem ve vlaku, temporary, asi dvě hodiny. Ve druhém bezirku ve Vídni je vinotéka, která se jmenuje Temporary Bar Schabu, a je tam bratru už více než tři roky. Je to dočasně, nebo toho času, jak se to vezme, no nic…

Fenomén času – jeho dočasnost, bezčasovost, neuchopitelně neohraničené téma temporis, je řekněme nekonečnem toho času…
Připusťme, že každé místo má svoji výjimečnost, genia loci – zámek Lysice zcela jistě. Je to prostor definovaný reflexí ušlechtilých myšlenek, které se trasformovaly v jedinečný obraz. Obraz se stává obrazem…Vše vesmírem, vše iluzí / Alles dem All, alles der Illusion.
Brno 16. května 2010

Text: Rostislav Čuřík

Jedinečná oslava světově proslulé moravské spisovatelky

Tisková zpráva, zámek Lysice, květen 2010

Tisková zpráva (pdf)