Moravské zemské muzeum uvedlo publikaci o moravské literátce Marii Ebnerové z Eschenbachu

Praha 30. září 2014 – Na tiskové konferenci v Nostickém paláci včera ministr kultury Daniel Herman spolu s rakouským velvyslancem Ferdinandem Trauttmansdorffem a ředitelem Moravského zemského muzea Martinem Reissnerem uvedli knihu „Moravská spisovatelka Marie Ebnerová z Eschenbachu“...

Tiskové zprávy

Ebner-Eschenbach jako prvek spojující národy

Tisková zpráva, Velvyslanectví ČR ve Vídni, listopad 2010

Ve čtvrtek 25. listopadu 2010 se na českém velvyslanectví ve Vídni uskutečnila premiéra zhudebněných veršů od Marie von Ebner-Eschenbachové. Spisovatelka a básnířka pocházela z jižní Moravy a vdala se do Vídně. Skladatel a manžel  Moriz napsal s velkým vcítěním hudbu k dílům své ženy a své neteře Sophie, která jako zcela neznámá, byla nalezena v jednom odlehlém archivu na jižní Moravě.  Organizátoři  „Kunštát Pro Futuro“  a „Zukunftsbezirk-Donaustadt“  angažovali zpěváka Vladimíra Richtera, kterého na klavír, virtuózně doprovázel Petr Hala. O  Marii von Ebner-Eschenbachové, Morizi von Ebner-Eschenbachovi a o jeho neteři Sophii von Waldburg-Syrgensteinové hovořili germanistka PhDr. Eleonora Jeřábková ze zámku  Lysice (místo nálezu), Prof.PhDr.Jiří Munzar, profesor na  Masarykově univerzitě  v Brně a  Univ. Prof. Dr.Martin Eybl z Univerzity hudebních a výtvarných umění ve Vídni.

Autorkou projektu byla  Mgr. Karolína Marešová z Brna. Při návazné vernisáži výstavy „Hommage à Marie von Ebner-Eschenbach“ od výtvarného umělce  Rostislava Čuříka, jejímž kurátorem byl žurnalista Ladislav Plch, stanulo obecenstvo ještě jednou před díly Marie von  Ebner-Eschenbachové vizuálně.    

Velvyslanci, Jejich excelence Dr.Jan Koukal z České republiky a Dr. Ferdinand Trauttmansdorff, velvyslanec Rakouska v Praze si byli jednotni v tom, že hranice překračující  kulturní akce přispívají podstatnou měrou ke zlepšení oboustranných vztahů a posilují naději, že také v budoucnosti převáží to, co odvěké sousedy spojuje nad tím, co je rozděluje.

Písně Marie von Ebner-Eschenbach spojující národy

Tisková zpráva, radnice Korneuburg, listopad 2010

Ve středu 24. listopadu  2010 se v historické zasedací radniční síni v Korneuburgu uskutečnila rakouská premiéra zhudebněných veršů a rýmů  Marie von Ebner-Eschenbachové. Spisovatelka a básnířka pocházela z jižní Moravy a vdala se do Vídně.

Starosta Christian Gepp přivítal četné české a rakouské hosty a vyjádřil přesvědčení, že hranice překračující kulturní akce podstatnou měrou přispívají ke zlepšení oboustranných vztahů a vyslovil též naději, že v budoucnosti bude silnější to, co oba odvěké sousedy spojuje, než to co je rozděluje.

Organizátoři „Kunštát Pro Futuro“ a „Zukunftsbezirk-Donaustadt“  angažovali zpěváka Vladimíra Richtera, jehož na klavír virtuózně doprovázel Petr Hala.

Skladatel a manžel Moriz napsal s velkým vcítěním hudbu k dílům své ženy a své neteře  Sophie, jež zcela zapomenuta, byla objevena v odlehlém archivu na jižní Moravě. O  Marii von Ebner-Eschenbachové, Morizi von Ebner-Eschenbachovi a jeho neteři Sophii von Waldburg-Syrgensteinové zasvěceně hovořili germanistka PhDr. Eleonora Jeřábková ze zámku v Lysicích (místo nálezu), Prof. PhDr., Jiří Munzar, CSc., profesor na Masarykově univerzitě v Brně a Univ.- Prof. Dr. Martin Eybl z Univerzity hudebních a výtvarných umění ve Vídni.

Autorkou projektu byla  Mgr. Karolína Marešová z Brna. Návazně se při otvírání letošního  Korneuburského adventního kalendáře uskutečnila v restauraci Rattenfänger (Krysař) premiérová oslava, během níž přišla mezi hostiteli a hosty z České republiky, na přetřes též budoucí hospodářská spolupráce obou sousedních regionů.  Starosta Gepp a obecní radní Minnich domluvili na jaro 2011 návštěvu v jihomoravské metropoli Brně. Korneuburg se  stal v tento den opět místem aktuálního kulturního dění s výhledem na slibnou,  budoucí hospodářskou spolupráci.

Jiří Munzar (řeč koncertní)

Vážené dámy a pánové,

Češi a Němci žili po dlouhá století společně na území Čech a  Moravy, jejich soužití je spojeno také s mnohaletou tradicí německy psané literatury v těchto oblastech. Světového uznání dosáhla tato literatura v 19. a 20. století, nejprve v osobnosti Adalberta Stiftera, či později jmény, jako je Rainer Maria Rilke, Franz Kafka či Franz Werfel. O něco dříve, v době předcházející těmto výše zmiňovaným pražským velikánům, na konci 19. století, se objevují v tehdejší rakouské literatuře tři jména výrazných autorů, kteří byli nějakým způsobem spojeni s Moravou, buď se na Moravě narodili, nebo zde žili, či o ní psali.

Jednalo se o vídeňského novelistu a básníka Ferdinanda von Saar, romanopisce a dramatika Jakoba Julia Davida a o Marii von Ebner-Eschenbach, rozenou hraběnku Dubskou, která je z oněch tří jmenovaných bezesporu nejvýznamnější autorkou.

Marie von Ebner-Eschenbach pochází ze staré moravské rodiny Dubských, narodila se 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže. Přestože se  v této rodině hovořilo především německy, nacházely se mezi lidmi, kteří její život výrazně ovlivnily, také dvě české služebné, které později zvěčnila v autobiografii. Z malé Marie, která jako dítě rozuměla česky, se ovšem česká spisovatelka nestala. Po prvních literárních pokusech ve francouzském jazyce si zvolila němčinu jako řeč svých uměleckých děl.

Od dětství střídala s rodinou pobyty ve Zdislavicích a ve Vídni, kde patřily k jejím největším zálibám návštěvy divadla, především Burgtheatru.

1848 se provdala za svého bratrance Morize von Ebner-Eschenbacha, jehož matka Helena byla sestrou Mariina otce. Od roku 1863 žila většinou ve Vídni, zde se také stýkala s tehdy nejznámějšími rakouskými literáty (Grillparzerem, Halmem, Laubem a dalšími), přátelila se soudobými spisovatelkami (Betty Paoli, Louise von François a Enricou Handel-Mazzetti) a četla tvorbu Ibsenovu, Hauptmannovu či Shawovu.

Po delším počátečním neúspěchu dosáhla Marie von Ebener-Eschenbach za své romány a povídky nakonec všeobecného uznání a úcty. 1898 získala nejvyšší rakouský civilní řád, čestný kříž za umění a literaturu, a v roce 1900 se stala první promovanou čestnou doktorkou Vídeňské univerzity.

12. března 1916, ve stejném roce jako císař František Josef I., zemřela ve Vídni a je pohřbena v rodinné hrobce, kterou navrhl a postavil její muž Moriz ve Zdislavicích.

Životní podmínky, v kterých Marie von Ebner-Eschenbach žila, jí umožňovaly poznat nejrůznější prostředí, čehož samozřejmě využila ve svém díle, které se tudíž tematicky  neomezuje pouze na určitou část či určitou skupinu společnosti. V neposlední řadě hrály roli také osobní záliby hraběnky, zde sehrál prvořadou roli také její zájem o hodinky a hodinářství.

Do nejvyšších kruhů rakouské armády byla Marie von Ebner-Eschenbach uvedena svým manželem, o kterém dnes bude ještě podrobněji hovořit paní dr. Eleonora Jeřábková.

Nyní se konečně dostáváme k literárnímu dílu Marie von Ebner-Eschenbach. Její literární dráha začíná, jak již bylo zmíněno, verši psanými ve francouzském jazyce, její budoucí muž a bratranec Moriz ji však přiměl k psaní veršů v německém jazyce, jednalo se především o mladistvé pokusy. Pod vlivem častých návštěv vídeňského Burgtheatru začala psát divadelní hry. Friedrich Schiller byl jejím prvním idolem a příkladem. Následovala celá řada divadelních her, především s historickou tematikou, jako je „Marie Stuart in Schottland“, které byly uváděny na nejrůznějších scénách, většinou však bez většího úspěchu.

Proto se v sedmdesátých letech začíná spisovatelka stále více zaměřovat na prózu, která byla postupně přijímána velmi kladně. Konečně se našla. První sbírka jejich povídek vychází v roce 1875 a brzy následovaly další.

Žánrově můžeme její prozaické dílo označit jako povídky, novely a romány, často je však jednoznačné zařazení obtížné.

Nejslavnějšími se staly její romány „Božena“ a „Obecní dítě“. Hrdinkou první knihy je obětavá česká služebná Božena.

Druhý román „Obecní dítě“ můžeme zařadit žánrově mezi vývojové nebo výchovné romány. Vypráví o vývoji a zrání venkovského chlapce Pavla Holuba, který se vlastními silami vypracuje z nejnižší společenské skupiny vzhůru.

Prozaické dílo Marie von Ebner-Eschenbach je značně obsáhlé. Široké je také jeho rozpětí: od zámeckých pánů a dam až k obyvatelům vesnice, od nejvyšší vídeňské společnosti až po střední stav. Kromě Vídně a Moravy volila též jiné země, jako například Polsko či Maďarsko.

Často bývají hlavními postavami ženy – v krátké povídce „Er lässt die Hand küssen“ nebo „Der Muff“ a v mnoha dalších.

Paní hraběnka ovšem neměla úspěch pouze s tragickými příběhy. Často se projevovala humorně a ironicky, jako je tomu například v novele „Die Freiherren  von Gemperlein“. Další tematickou oblast tvoří svět zvířat, jako je tomu například v povídce „Krambambuli“, která byla dokonce dvakrát zfilmována.

Samostatnou kapitolu tvoří vzpomínky a memoáry a to především v knize „Meine Kinderjahre“ a „Meine Erinnerungen an Grillparzer“. Zvláštní část jejího díla pak představují aforismy.

Žánrovou bohatost díla potvrzuje také celá řada pohádek, bajek, podobenství, veršovaných povídek, esejů (k nejznámějším patří popis její sbírky hodinek spojený s úvahami o vývoji hodinek a sběratelskou činností).

Ve svém díle vychází Marie von Ebner-Eschenbach především z etických principů a mnohá díla mají vysloveně didaktickou a moralistní tendenci. Tím navazuje obzvláště na tradici rakouského osvícenství (kontakt s Grillparzerem pro ni měl obrovský význam), přičemž ji velmi ovlivnila ruská literatura, především Turgeněv a jeho „Lovcovy zápisky“. S Turgeněvem si dlouhou dobu dopisovala. Svou snahou vychovávat svými úvahami čtenáře připomíná spíše však Lva Nikolajeviče Tolstoje.

Přes veškeré vychovatelské a pedagogické momenty je Ebner-Eschenbach rozenou spisovatelkou a většina jejích děl obsahuje čistě uměleckou hodnotu. Její novely bývají právem přiřazovány k vrcholům tehdy psané německé literatury.

Zbývá ještě jeden význačný bod a tím je vztah Marie von Ebner-Eschenbach k Moravě. Morava je jevištěm mnohých jejích děl, český element v nich nehraje jen výhradně malou roli. Na první pohled si všímáme českých jmen literárních postav – Božena, Vaněk, Růžena…V textech nalezneme také české fragmenty či poznámky typu: „Rozhovor byl veden česky.“

Vztah Marie von Ebner-Eschenbach k její rodné zemi dokumentují nejlépe a nejkonkrétněji její autobiografické práce, korespondence a především deníky.

Na závěr budiž řečeno; ze všeho, co zde bylo naznačeno, jasně vyplývá, že Marie von Ebner-Eschenbach patří k oněm velkým postavám minulosti, které v mnohých bodech spojují Moravu a Rakousko dodnes.

Eleonora Jeřábková (řeč koncertní)

Vážené dámy a pánové,

velice mne těší, že vás mohu přivítat na tomto koncertě a současně se omlouvám, že nyní ruším krásné tóny Morizovy hudby, ráda bych vám ovšem řekla pár slov k jeho osobnosti.

Moriz von Ebner-Eschenbach se narodil v roce 1815 ve Vídni a již okolnosti, za kterých přišel na svět, byly velmi složité. Jeho matka rozená Dubská (Dubští byli v té době velmi váženou šlechtickou rodinou českého původu) byla zasnoubena s Nikolaiem von Ebner-Eschenbachem, ten však zahynul v roce 1809 v bitvě u Aspernu. Jeho otec svobodný pán Wenzel von Ebner-Eschenbach převzal záhy roli svého syna a oženil se s mnohem mladší Helenou. To byl také důvod, proč malý Moriz ztrácí v tak mladém věku svého tehdy již letitého otce.

Život vdovy nebyl jednoduchý a tak také částečně převzal roli vychovatele a živitele její bratr hrabě František Dubský. Malá rodinka žila v jeho bytě ve Vídni, léto trávili na zámku v Zdislavicích na Moravě. Jméno tohoto místa je dnes všem známé jako místo, v kterém prožívala své letní měsíce Marie von Ebner-Eschebach, a kde je také se svým mužem pohřbena v rodinné hrobce, kterou navrhl a nechal postavit právě on. Ale to jsme učinili veliký skok v životě muže všestranně nadaného a velmi tvořivého, vraťme se ještě o pár let nazpět.

Matka Helena neměla dobré zkušenosti s vojenským životem mužů její rodiny, a proto také trvala na tom, aby byl její syn vychováván a vzděláván na civilních školách. Malý Moriz začíná tedy navštěvovat Theresianum, kde ovšem dlouho nesetrvá, neboť touží podobně jako ostatní chlapci s z rodiny Dubských, v které vyrůstal, byl vychováván a která ho nejvíce ovlivnila v jeho životním stylu, navštěvovat školu vojenskou. Zlomil tedy vůli své matky a nastoupil na vojenskou akademii ve Vídni, tam také setrvá i dále jako profesor fyziky a chemie a také jako vynálezce. Vynikne v problematice zapalování min, osvětlování pevností při nočním obléhání a podobně.

V roce 1848 se ožení se svou o patnáct let mladší sestřenicí Marií Dubskou – nám dnes známou spisovatelkou Marií von Ebner-Eschenbach. Manželství prochází mnohými nástrahami. To, co oba zpočátku spojovalo – zájem o literaturu a láska k divadlu – je později skoro rozloučí. Marie psala na počátku své literární kariéry především divadelní hry, neúspěšně, narazila na ostrou kritiku, což se tehdy velmi úspěšnému vědci nezamlouvalo.  Marie zůstala přes všechny nesnáze u psaní, Morizovi však nebylo souzeno pokračovat ve vojenské kariéře. Jeho aktivní a kritický přístup vůči vojenskému prostředí tehdejší monarchie, založený na zdravém lidském rozumu, byl ovšem ošidný. Článek plný konkrétních připomínek a návodů ke zlepšení, zaslaný nejprve pouze nejbližším přátelům k posouzení, se mu stal osudným. Moriz byl v roce 1874  nejprve povýšen do šarže polního maršálka a současně také hned penzionován. Nejvíce ho snad ranilo, že se tyto okolnosti dozvídá nejprve z tisku.

Jeho široký rozhled a nejrůznější zájmy, jeho moudrá žena a celé jeho rodinné prostředí, v němž žil, mu nedovolilo upadnout do zoufalství či letargie. Nadhled mu přinesou nejprve cesty, z nichž je snad nejdelší jeho putování do Persie za švagrem hrabětem Viktorem Dubským, který zde byl činný jako rakouský velvyslanec. (Velmi krásný popis této cesty se nachází v knize Erinnerungen des k. k. Feldmarschall-Lieutnants, která jediná obsahuje část Morizových vzpomínek.)

V roce 1891 začíná Moriz psát své Paměti, vydá se zde po stopách rodiny Ebnerů, jejíž evangelická větev zůstává v Norimberku a katolická odchází do Čech a na Moravu, přesněji, sídlí v Hustopečích. Pokouší se ovšem též o literaturu a v roce 1897 vydává dvě povídky pod názvem Zwei Wiener Geschichten.

Svých posledních deset let života věnuje také hudbě, vrací se k ní jako ke své dávné lásce, píše: „Hudba byla můj celý život, moje dobrá přítelkyně.“ A z jeho pamětí se také dozvídáme, že hudba hrála velkou roli i v životě jeho dávných předků. Na straně osm, tedy hned na začátku, kde se Moriz zabývá rodinou Ebnerů, můžeme číst: „ Árie jeho císařské milosti Ferdinanda III., třicet šestkrát pozměňována, složená pro klavír a věnována výše zmíněné císařské milosti Wolfgangem Ebnerem, císařským komorním varhaníkem.“ Moriz von Ebner píše dál: „ Árie vyšla v Praze roku 1648 tiskem, a jak se praví v úvodu, byly to první tištěné variace, neboť Händl a Sebastian Bach se narodili teprve v roce 1685.“

Nadání jako rodinné dědictví mu napomohlo vést plodný život až do jeho konce. Jiné rodinné dědictví ho ovšem sužovalo velice – Moriz von Ebner trpěl oční chorobou, byl několikrát operován a většinu věcí na závěr svého života pouze diktoval. Zemřel v roce 1898.

Obklopen nadanými ženami psal valčíky a písně mimo jiné na texty své ženy a své neteře Sofie Waldburg-Syrgenstein. Zde mi dovolte malé odbočení k Sofii.

Sofie von Waldburg-Syrgenstein byla nejstarší dcerou knížete Eberhardta II. von Waldburg-Zeil-Wurzach a hraběnky Julie Dubské. Obě její manželství zůstávají bez potomků. Silně ovlivněna svou tetou Marií von Ebner-Eschenbach psala básně, které vyšly v několika sbírkách. Nejznámější je kniha s titulem Erschautes und Erdachtes, která vyšla v roce 1904.

Úzký vztah ke strýci Morizovi prozrazuje její neúspěšný boj o vydání jeho pamětí.

Sešity s hudbou Morize von Ebnera-Eschenbacha tištěné či psané rukou jsou uchovány na zámku v Lysicích na Moravě. A když nyní nasloucháme jeho hudbě, můžeme si představit velkou, tmavě modrou slohu, na níž je zlatě napsáno Moriz Ebner, „Walzer“ a uvnitř ozdobným písmem: „ Komponováno a věnováno svým hudebním neteřím Sofii Waldburg-Syrgenstein, Xavi Attems-Waldburg, Mizzi, Fraenzi, Eli Waldburg, Else Dubské-Kinské, Marianně Kinské, Marii Kinské-Dubské, Heleně Dubské – od strýce Morize Ebnera.

Děkuji za pozornost a přeji příjemný poslech.

Rodokmen rodiny Dubských z Třebomyslic

Rozrod rodiny Dubských z Třebomyslic (pdf)

Zdravice rakouského velvyslance Ferdinanda Trauttmansdorffa

Vážené dámy, vážení pánové,
milí účastníci oslav 180. výročí Marie von Ebner-Eschenbachové!

Kdo z mé generace by nečetl tklivá, srdce se dotýkající vyprávění Marie von Ebner-Eschenbachové. Jako v malém chlapci ve mně zanechalo například vyprávění „Fenka špicla“ nesmazatelný dojem. První co mě tehdy napadlo bylo, že velkou „rakouskou“ spisovatelku si přivlastnilo Rakousko, ačkoliv žila na – pro mě tehdy neznámé a takřka nepřístupné – Moravě. Kromě toho mě tehdy udivilo, že mohla v republikánském Rakousku nosit nějaká spisovatelka před jménem to své „von“. A sice poté, co nám vtloukali do hlavy, že již žádné šlechtické tituly a žádní „vonové“ neexistují – s výjimkou uměleckých jmen jako byl „Herbert von Karajan“.
To třetí, co se mi stalo nápadným bylo, že se zde jedná o ženu – o jednu z mála žen, které jsme se v oněch časech mezi spisovateli a autory směli učit uctívat.
Dnešní program ukazuje, že právě na šlechtických sídlech na sklonku monarchie to byly z velké části ženy, kdo na vlastním životě předváděl, jak se kultura a modernita praktikují – i když se tak dělo většinou mimo dohled veřejnosti. Přesto se u hodnot, které tehdy vznikaly – pokud se z nich dosud něco zachovalo – jedná o poklady, které je ještě nutno vykopat a chránit.
Proto je zapotřebí na těchto místech realizovanou iniciativu, oslavit přímo v jejím domově na zámku Lysice – kde obklopena okruhem pro umění zapálených osob tvořila – výročí narození této velké a skrze tvorbu věčně mladé ženy, s nadšením přivítat. Jako rakouskému velvyslanci v České republice mi bylo umožněno propojení našich národů – propojení, jehož tradice sahá již mnoho stovek let dozadu a ke kterému se nyní v Evropě našla odvaha, učinit k němu nový, společný začátek – napomáhat a symbolizovat. Každá příležitost uvědomit si společné dědictví, je pro tyhle snahy velkou podporou. Jedná se o společné dědictví, na které si jednotlivě nemůže žádný činit nárok – ani Rakousko, ani Čechy, ani Morava ne. Avšak nám všem je dovoleno toto společné dědictví – každý za sebe a všichni společně nárokovat.
Proto patří všem inicátorům tohoto večera i všem zúčastněným umělcům a všem, kteří se na oslavě podílejí, obrovská pochvala a velký dík i od těch, kteří – jako já – nemohou dnes být u toho.
Se srdečnými pozdravy

Ferdinand Trauttmansdorff, rakouský velvyslanec
Překlad: Ladislav Plch

Fenomén Eschenbach

Někdy někde se zastavit a strávit tam určitou dobu – tomu se anglicky říká „temporary stay“. Týká se to nás, stejně jako věcí daných a pomíjivých. Přestože i věci dané často nakonec pominou, zanechávají po sobě pro příští časy svou jedinečnost. Uvědomil jsem si to v knihovně Marie von Ebner-Eschenbach na zámku v Lysicích. Představil jsem si tam obraz, jenž je definován časem (tempus) a místem (locus). Obraz, v němž se časoprostorové linie prolínají s původní myšlenkou – rukopisem, a tahem štětce, nánosem barvy současnosti. Vznikne nový záznam na zakladě starého, záznam záznamu – časoprostorový sendvič – záznam, v němž se na chvíli čas stane bezčasem. Jde jen o to na jakou chvíli…
Minulý týden jsem jel vlakem, resp. byl jsem ve vlaku, temporary, asi dvě hodiny. Ve druhém bezirku ve Vídni je vinotéka, která se jmenuje Temporary Bar Schabu, a je tam bratru už více než tři roky. Je to dočasně, nebo toho času, jak se to vezme, no nic…

Fenomén času – jeho dočasnost, bezčasovost, neuchopitelně neohraničené téma temporis, je řekněme nekonečnem toho času…
Připusťme, že každé místo má svoji výjimečnost, genia loci – zámek Lysice zcela jistě. Je to prostor definovaný reflexí ušlechtilých myšlenek, které se trasformovaly v jedinečný obraz. Obraz se stává obrazem…Vše vesmírem, vše iluzí / Alles dem All, alles der Illusion.
Brno 16. května 2010

Text: Rostislav Čuřík

Jedinečná oslava světově proslulé moravské spisovatelky

Tisková zpráva, zámek Lysice, květen 2010

Tisková zpráva (pdf)

Marie von Ebner-Eschenbach

Marie von Ebner-Eschenbachová se narodila roku 1830 v zámku v Zdislavicích na Moravě a zemřela v roce 1916 ve Vídni. Pocházela z druhého manželství hraběte Františka Dubského a od chvíle, kdy se naučila psát, patřila svou celou bytostí literatuře. Zprvu narazila na nepochopení rodinných příslušníků a později i na kritiku, která ji nikdy neuznala jako autorku divadelních her. Dále »